Člověk, který byl mnoho roků jedním ze symbolů fotbalu ve městě – pamatujeme ho nejen z působení u fotbalových nadějí, dlouhá léta pracoval jako správce areálu, byl členem výboru a v mladším věku i aktivním hráčem. Zahrál si po boku takových borců, jako byli Berka, Bešta, Roučka, ale i Tomášek či Škopek.

Ovšem nesrovnatelně větší počet hráčů takzvaně fotbalově vychoval. Jeho rukama prošli všichni odchovanci klubu od začátku 60. let. Kdo ho jako malý fotbalista poznal, obvykle na něj dodnes velice rád vzpomíná. I když to s ním v dané chvíli nebylo vždy snadné, Jarda Herian byl totiž přísný trenér, který nesnášel jakoukoli polovičatost nebo lemplovství. Když bylo třeba, dokázal patřičně zvednout hlas. Díky tomu, že obrovskou řadu fotbalistů doslova vypiplal, jsou úspěchy A mužstva, které zaznamenalo v 70. a pak 90. letech, i jeho zásluhou.    

K tomu všemu byl věrným příznivcem, který navštěvoval zápasy všech věkových kategorií staňkovských fotbalistů. Hřiště v Plovární ulici zkrátka bylo jeho druhým domovem. Fotbal měl nesmírně rád a pro staňkovský fotbalový oddíl dokázal obětovat naprostou většinu svého volného času.

Jaroslav Herian jako pamětník a studnice dávných fotbalových příběhů neocenitelným způsobem pomohl autorovi při tvorbě knihy STAŇKOV – FOTBALOVÁ KRONIKA. Připomeňme si ho na tomto místě kapitolou, která je v této publikaci věnována právě jemu.   

K tomu bylo zapotřebí porazit béčko Slavie Karlovy Vary. První tým tohoto klubu sestupoval z III. ligy do divize, a tak rezerva postupové ambice mít nemohla, ovšem po většinu sezony trůnila na nejvyšší příčce. Před zahájením posledního dějství sezony Staňkov vedl o bod, takže stále mohl o prvenství přijít, zvlášť když na pořadu 26. kola krajského přeboru byl jeho souboj právě se Slavií B.

Za krásného již letního počasí se kolem staňkovského škvárového hřiště natlačilo přes tisíc diváků (oficiálně 1 050, ale určitě jich bylo víc), kteří sledovali koncert hodný budoucího účastníka divize. Staňkovští vedli po prvních 45 minutách 4:0, když dvě branky dal Miroslav Bešta, po jedné přidali Bohumil Hujsa a Josef Volf. Ve druhé půli se již víceméně jen dohrávalo, domácí chtěli potěšit oči diváků pěknými akcemi, kterých bylo k vidění víc než dost. Prostě exhibice v podání čerstvých mistrů kraje.

Když píšťalka rozhodčího zazněla naposledy, hráči museli s oslavami ještě chvilku počkat. Spolu s nadšenými diváky vyrazili na průvod do sokolovny, kde se teprve všechno náležitě rozjelo a pamětníci potvrdí, že to skutečně byla oslava z kategorie těch, na které se ještě dlouho vzpomíná.

Staňkov se dočkal největšího úspěchu ve své fotbalové historii, poprvé postoupil do republikové soutěže. Pro pořádek připomeňme, že mužstvo vedl trenér Vladimír Sellnar, v posledním zápase proti Karlovým Varům měl k dispozici brankáře Berku a do pole včetně náhradníků Hříbala, Josefa Volfa, Jaroslava Volfa, Ircinga, Frantu, Beštu, Mlnaříka, Roučku, Vítka, Řeháčka, Hujsu a Zahoře.  

Taková kulisa na mistrovském zápase ve Staňkově nikdy předtím ani potom nebyla (jen za války na LTC Praha přišel srovnatelný počet). Zápas to byl vyrovnaný a ostrý, domácí poslal do vedení Chlíbec, který skóroval neobvykle hlavou. Drobný technický záložník měl totiž jiné přednosti než vyhrávat hlavičkové souboje. Ve druhém poločase se Nýřanským podařilo srovnat, když gól vstřelil Kroc.

I remíza vynesla Staňkov na 1. příčku tabulky, na které sice nevydržel (sezonu dokončil na 4. pozici, Nýřany byly sedmé), ale zápas je to jistě památný a jeho aktéři z řad hráčů i diváků na něj dlouho vzpomínali.   

O deset let později, v lednu 1917, se ze sportovního kroužku stal Sportovní klub Nýřany, který se ve 30. letech zařadil mezi nejužší elitu kopané na Plzeňsku, v letech 1931 a 1936 získal titul župního mistra, to samé zopakoval ještě v roce 1947, kdy také poprvé a naposledy postoupil do divize českého venkova. K tradici SK Nýřany se hlásí jeho pokračovatel, současný klub TJ Nýřany.   

Padesátá léta dvacátého století, zejména jejich počátek, jsou z mnoha důvodů oprávněně považována za temné období československých dějin. Ovšem nikdo již nevymaže z historie fakt, že tehdy měl staňkovský fotbal opravdu velice silný tým, který tím, co na hřišti dokázal, překonal i nemalé úspěchy dosažené za protektorátu.  

Staňkovští v jarní části jedenapadesátého hráli přebor okresu Stod. Narazili v něm mj. na Holýšov, Zbůch, Merklín, Kvíčovice, rezervu Nýřan nebo Blatnici, která byla nejvážnějším protivníkem v boji o prvenství. Staňkov sice porazila, ale v klíčovém zápase podlehla Kvíčovicím, které tak Staňkovu v závěru soutěže pomohly k nejvyšší příčce.

Staňkovské fotbalisty, které tehdy trenérsky vedl bývalý výborný hráč 30. a 40. let František Pěchota, čekal kvalifikační turnaj okresních přeborníků. Dále v něm hrál ještě Horšovský Týn, Domažlice, Tachov a Mantov. Za favorita na postup se považovaly Domažlice, na jejich hřišti ale Staňkov dokázal 21. října vyhrát 1:0 brankou Karla Mandíka. Zápas sledovaly tři tisícovky diváků (!), po jeho skončení někteří z domácích fandů, kteří neunesli výsledek, vtrhli na hřiště. Rozvášněný dav museli krotit přítomní vojáci z místní posádky. Staňkov pak zvládl i další duely a přesvědčivým způsobem si pro další sezonu zajistil účast v krajském přeboru. Byl to krásný dárek k 25. výročí založení prvního klubu ve městě.

A kdo tehdy hájil barvy našeho mužstva? V brance nastupovali gólmani Ladislav Kupka a Vladimír Sellnar. V obraně stále tvrdil muziku nestárnoucí, tehdy již čtyřicetiletý František Bořík. V zadní řadě hrávali také Karel Benda nebo Josef Škopek, tvůrcem hry v záloze byl Oldřich Chlíbec, na halvu kopal i Stanislav Znamenáček či Miloslav Tomášek, velkými oporami v útoku byli centrforvard Karel Mandík a pohotový střelec Vladimír Konečný. Je třeba zmínit i další borce této velmi úspěšné generace, jako byli Jan Pflug, Karel Pechan, Jiří Sadílek nebo mladší hráči Ota Manowetz, František Pavlík, Jiří Egr a Jiří Fanfule.   

Je třeba doplnit informaci, že přebor byl po sérii necitlivých reorganizací v té době druhou nejvyšší soutěží v republice. V roce 1952 se do ní stejně jako Staňkov chystala – samozřejmě v jiných krajích – celá řada týmů, známých spíše z ligového působení: Dynamo Slavia Praha, Liberec, Gottwaldov (Zlín), Jablonec, Hradec Králové. V našem regionu pak ČSD Plzeň (donedávna SK Plzeň), který spadl z nejvyšší soutěže v roce 1950.

V sezoně 1990/91 se áčko přihlásilo do „tachovské“ skupiny I. B třídy. V ní narazilo na těžkého protivníka, kterým byla Toužim. Zářijový zápas na jejím hřišti skončil 2:2, domácí vyrovnali až v závěru z penalty. V odvetě, která se hrála 14. dubna 1991 ve Staňkově, Charvátovo mužstvo vyhrálo 3:1. Klíčová událost sezony.

V neděli 2. června přijela na naše hřiště poslední Teplá – staňkovští hráči i funkcionáři věděli, že když soupeře porazí, mají postup v kapse. Tým potvrdil roli favorita, zvítězil jasně 5:1 a po dlouhé době pocítil radost z postupu. Ten dnes můžeme považovat za počátek nové éry, která zahrnovala i návrat do krajského přeboru a v něm nepřetržité patnáctileté působení.

Toho 2. června 1991 proti Teplé nastoupila v dresu Staňkova tato sestava: Sellnar – Nový, Tesař, L. Stauber – Steinberger (H. Berka), P. Smazal (Landštof), Petr Stauber, V. Výrut – Jakl (Valečka), P. Cenefels, Wendl. Po dvou brankách vstřelili Cenefels a Wendl, jeden gól přidal Landštof.

Domovem fotbalistů je vždy fotbalové hřiště. Proto každý klub už od počátků své existence vyvíjel úsilí opatřit si vlastní stánek. Ovšem ani dnes to není věc samozřejmá, o tom ví své i celá řada slavnějších fotbalových značek než Staňkov.

U Radbuzy byl první fotbalový klub Sparta Staňkov založen v roce 1926, krátce poté vznikl německý ATUS Stankau a v roce 1928 SK Staňkov-městys. Zatímco Sparta hrávala nejčastěji na hřišti V Borku u Hlohové nebo na různých loukách ve Staňkově, SK působil na farské louce u silnice na Vránov. ATUS si v roce 1930 vybudoval hřiště na vrchu Mastník. Dodnes je tato plocha dobře znatelná, i když už celá desetiletí slouží místním kynologům. V létě 1930 došlo ke sloučení Sparty a SK – a jedním z hlavních bodů byla nutnost vyřešit otázku stálého hřiště.

V březnu 1930 Sparta zakoupila pozemek od p. Trnky za zahradou MUDr. Egera, jak se píše v týdeníku Staňkovsko. V těchto místech se posléze intenzivně pracovalo na zarovnání plochy a 24. května 1931 již bylo hřiště připravené ke slavnostnímu otevření zápasem s rezervou Sparty Plzeň. Utkání, které skončilo 1:1, tak pokřtilo místo, které se v dalších letech a desetiletích stalo centrem staňkovského fotbalu. Zažilo boje v divizi i v krajském přeboru, vyrostly na něm stovky a stovky fotbalistů. Hřiště bylo ve 40. letech zavezeno škvárou, kterou v roce 2016 nahradil nový travnatý povrch. V roce 1977 bylo otevřeno hned vedle travnaté hřiště, které se stalo hlavním místem pro konání zápasů, ale i historické plocha dodnes slouží, hrají se na něm i mistráky, nejčastěji týmů mládeže.

Podle nejnovějších informací FK Staňkov uvažuje o rekonstrukci starého hřiště, na němž by mohly vzniknout hned dvě plochy – jedna travnatá a jedna s umělou trávou.