Hráč, správce a hlavně trenér

Jaroslav Herian. Muž mnoha rolí, který toho pro staňkovský fotbal udělal tolik, že se to sotva dá vyjádřit slovy. Dlouholetý trenér žáků, který vychoval celé generace fotbalistů. Správce hřiště a vůbec fotbalového areálu, vyhlášená kvalita staňkovského trávníku, to byla především jeho práce. Mezi příznivci často nebývá doceněno jeho působení v A mužstvu, během 60. let si získal pověst spolehlivého obránce týmu, který stabilně hrál I. A třídu.

K trénování žákovského celku se dostal, jak už to tak bývá, neplánovaně a spíše náhodou. V roce 1963 se vrátil z vojny a zapojil se do chodu v klubu jako hráč. Trenér áčka Karel Mandík ho ale zanedlouho pozval na schůzi. „Říkali, že nemají trenéra žáků, jestli bych to nechtěl vzít,“ vzpomíná Jaroslav Herian, jehož rodiče od konce 40. let na hřišti také správcovali, na počátky trenérské dráhy. „Hučeli do mě, že nikoho nemají, já jsem váhal, ale nakonec jsem kývnul.“ Převzal tedy žáky po svém starším bratrovi Janu Herianovi a začátky vůbec nebyly jednoduché. „První zápas jsme hráli doma s Holýšovem, dostali jsme jich dvanáct. Snažil jsem se kluky dát dohromady, trochu jsem je začal prohánět, až někteří chtěli skončit. Ale když jsme na jaře přijeli do Holýšova, prohráli jsme jen 3:1. Časem přišly výsledky. Jo, často se sestava obměňovala, vždycky po dvou letech se mužstvo prakticky stavělo znovu.“

Trenérovou starostí nebývalo jen připravit kluky na zápasy, ale také je do dějiště venkovních utkání dopravit. Před lety bývalo běžné, že sám některé svěřence vozil na své motorce. „Jeden si sedl za mě, jeden přede mě, a jeli jsme. A pak mě v Kolovči zastavil pomocník VB a dostal jsem pokutu. A nestalo se to jen jednou. Pak mi poradil, ať před obcí zastavím a kluci to dojdou,“ směje se s odstupem času Jaroslav Herian.

Jeho rukama prošly stovky hráčů, mnozí skončili ještě před dorostem, ale celá řada fotbalistů se uplatnila i v dospělém fotbale. Jaroslav Herian vzpomíná, že svého času měli mnozí soupeři strach do Staňkova jezdit, třeba i taková Lokomotiva Plzeň. „Jednou jsme s nimi hráli o titul v krajským přeboru. U nás dostala tři góly, pak jsme jeli do Plzně na ZČE, a když jsme tam vyhráli 2:0, trenér Lokomotivy mně už gratuloval k 1. místu. Ale pak jsme v Plané remizovali 0:0 a o jediný bod jsme skončili druzí. Pak moc rád vzpomínám ještě na jeden mančaft. Měl jsem v něm Karla Dufka, ten byl jako moje pravá ruka, kluky sám zorganizoval, domluvil trénink, ostatní za ním šli. Moc mi pomohl. V týmu to perfektně to šlapalo.

Když na svá žákovská léta staňkovští fotbalisté vzpomínají, většina nedá na trenéra Heriana dopustit. Uznávají, že býval často tvrdý a náročný, ale jeho metody a díky nim vštípené fotbalové návyky se jim později náramně hodily. V nejednom novinovém rozhovoru zazněla slova uznání k tomuto muži, který patří k největším osobnostem fotbalového Staňkova.

I když se Jaroslav Herian v devadesátých letech věnoval správcování, s trénováním ještě dlouho nekončil. Na závěr působil kolem roku 2005 u béčka a mužstvo evidentně pozvedl. Celoživotní láska k fotbalu ho ještě několikrát přivedla k výpomoci u nejmladších fotbalistů, samozřejmě nemůže chybět na žádném z domácích zápasů áčka, často se jezdíval podívat na hřiště soupeřů. Je pochopitelně věrným fanouškem Staňkova. A to v časech, kdy se daří, i ve chvílích, kdy to nejde. „Tak se to musí brát,“ konstatuje muž, pro kterého se fotbal stal celoživotním osudem.

Za všechny jeho někdejší svěřence připojme vyjádření Milana Kuchariče: „Dokázal být opravdu tvrdý, až z něj někdy šel strach. Hlavně pro kluky, kteří ho ještě neznali. Hráči většinou až s odstupem poznávali, že to bylo pro jejich dobro. Samozřejmě díky jeho přístupu k fotbalu i hráčům samotným se z nich stávali opravdoví fotbalisté a přicházely i týmové úspěchy. Na druhé straně byly chvíle, kdy dokázal i pochválit. O to více si toho potom člověk cenil. Znám ho velmi dlouho a vím, že nám obětoval velký kus svého života, pro svůj tým a klub by se doslova ,rozkrájel‘. Byl pro mě tím nejdůležitějším člověkem v klubu, který mě strašně moc ovlivnil a mnoho naučil jako hráče. I pro pozdější trenérskou dráhu. Byl (a stále je) strašně pracovitý a fotbalu rozumí. Stále, i dnes, mi často po zápasech A týmu volá, zajímá se o výsledek, jak zápas vypadal. Ptá se i na mládež. Má svůj klub opravdu pevně zakořeněný ve svém srdci, a proto je takovou osobností a legendou staňkovského fotbalu. Moc si ho vážím.“